sobota 27. října 2012

Ladonia

Filip má auto. Filip je jeden polskej chlápek od nás z architektury a jeho auto je Volkswagenovská sedmimístná dodávka. No a jelikož se zmínil že každej víkend někam jezdí fotit tak sem toho svinsky využil a nakonec jedeme na vejlet. Filip, Louise, Caro, Anna, Anton, Kevin. Já. Dvě hodiny do něčeho co se menuje Ladonia. O čtyři tejdny pozdějc sem si o tom přečet několik článků na wikipedii, projel sem odshora dolu stránky který tomu patřej a zabrousil sem do životopisu toho chlapa co to vymyslel a furt nevim co to vlastně je. V podstatě je to samostatnej stát. Má rozlohu asi jeden hektar, vlastní samosprávu, několik prezidentů a hromadu docela důležitejch ministerstev (například Alexei Bushuev (Russia) je vládce ministerstva hlubších tajemství nebo Andrea L. Bassini je ministryně zvířat, speciálně krav). Cizinci si můžou standardní cestou (myslim že emailem) zažádat o občanství. Ladonie má vlastní vlajku (svítivě zelenej kříž ve svítivě zelenym poli), vlastní hymnu (ta se nejlíp dá reprodukovat hozením kamene do vody) a pětasedmdesát poštovních směrovacích čísel pro jednotlivý regiony. Samozřejmostí je hlavní město s knihovnou a několika věžema. Stát byl založenej v roce 96 a založil ho hlavně Lars Vilks. To je ten chlápek kterej v roce 2007 namaloval proroka Mohameda jako pejska na kruhovym objezdu a tim ohromně naštval všechny radikály který na jeho hlavu vypsali sto tisíc dolarů odměnu. Celý to bylo mnohem delší a zajímavější, ale nás z toho plyne akorát to, že když sme Larse osobně v Ladonii potkali jak stlouká hřebíkem několik kusů naplavenýho dřeva, měl s sebou bodyguarda.

Takže když Filip vypne po dvou hodinách motor, stojíme na parkovišti u hospody v malý vesnici u moře. Dál musíme pěšky. Prohlýdmene si mořský řasy, projdeme vesnicí a hurá do lesa.

Černá silnice si sebevědomě vydobyla svý místo na červený podlaze z listí bukovýho lesa, který na zimu všechno bezpečně přikrylo.

Na chvíli se ztratíme, abysme se prodrali lesem na svahu nad mořem, ..

.. a objevili se pak rovnou před vstupem do země Ladonia. Dál už se de jenom úzkou kluzkou chodbou složenou z tisíce prkýnek a klacků.

Ladonie je v reálu socha. Nebo barák. Záleží jak se to vezme. Několik miliónů všemožnejch klacků vyplavenejch mořem sbitejch dohromady několikanásobnym počtem hřebíků. Tvoří to takovej pletenec klackovejch zmuchlanejch hnízd na kamenitym pobřeží špičatýho poloostrova naproti Helsingborgu. Vede nás asi stopadesát metrů dlouhá chodba která spojuje několik věží, na který se při troše snahy dá vylýzt.

A odměnou je výhled na další zmuchlance na pozadí moře.

Množství klacků a hřebíků je neuvěřitelný. Konzervovanej zachycenej chaos.

Vedle na pobřeží je knihovna - Vlastně jde o jednu knihu z betonu a z kamenů, která má pět traverzama pospojovanejch kapitol. Nejvyšší je kapitola dvě.

A cestou zpátky potkáváme Erika.

Do kopce nahoru a bukovym mokrym lesem, na louku a zastávka u majáku..